Ferratové labůžo v Děčíně
Děčín, sobota 22.8
Krásné počasí a super parta lidí, kteří si chtěli protáhnout svoje těla a okusit něco nového. K tomu fungl nové vybavení značky Rock Empire od našeho nového partnera HUDY KLADNO, které bylo potřeba řádně otestovat a nafotit v akci....
REPORTÍK od Vlastičky:
Jak jsem se zamilovala....do ferraty
Nemám strach z výšek, no fakt ne! Skály miluju a moc si užívám všechny výlety do Adršpachu, na Labské pískovce a tak...Ale plány na lezení po skalách byly dlouho jen v podobě teorie, takže jsem všechnu tu krásu obdivovala jen z bezpečí lesních pěšinek. Ale lákalo mě to příliš a připadala jsem si taky tak trošku méněcenná, že jsem nikdy nikam nevylezla. Takže když Joseph napsal, že budou ferraty, řekla jsem si - teď, nebo nikdy! Dávají to přece bez problémů děti na adrenalinových akcích Parks.cz, dal to i Kuba, kterej má závratě (sorry Kubo), to by bylo, abych se tam aspoň jednou nevyškrábala, no ne? Takže klapka, střih....je krásné sobotní ráno a sedám do vlaku směr Děčín. Nádherná trasa kolem kolejí na chvíli odvedla myšlenky od výšek...po nějaké hodince a půl plna odhodlání ťapu směr Pastýřská stěna podle Josephova popisu, společně se mnou ještě několik lidí s helmičkami, takže tuším, že máme podobný cíl. Taky že jo! - najednou se po mé levici vztyčí skála, na které jsou rozeznatelné maličké postavičky, jak se škrábou nahoru. Začínám se usmívat a těšit, ale maličký hlásek ve mně říká - to jakože mám lézt na tuhle kolmou skálu? Umlčím ho a opakuju zaklínadlo s dětma a Kubou - to dám! Takže už se jen těším a jsem jen maličko a příjemně nervózní.
Pepa přijíždí spolu s Tomem, kterého neznám. Zatím netuším, že za chvíli (cca dvě hodinky poté) mu budu pomáhat přecvaknout ferratový set a za ještě další hodinu mi naopak on bude podávat ruku, aby mi pomohl překonat krizovou situaci. No, nepředbíhejme. Joseph mi ukazuje, jak se zapíná ferratový set, je to brnkačka. Nasadím slušivou zánovní helmičku, cyklistické rukavky (mockrát budu během dne vděčná, že jsem si je vzala) a jdeme na to. Zbaběle lobbuju za nejlehčí trasu, takže úroveň B to jistí. Jistím se i já podle pokynů statného ošetřovatele a postupuju dál a výš. Připadám si děsně silně, drsně a důležitě, a samozřejmě nikomu neříkám, že se mi maličko klepou ruce i kolena (děti, Kuba, děti, Kuba...). Chvíli panikařím, když nemám kam dát nohy na posledním úseku před Karlovým mostem, vzala jsem si tak pitomý boty, ach jo!! Ale nějak to zvládám a přede mnou je přechod po ocelovém laně. Je to krása! Ujišťuju se, že výška mi nic nedělá, takže je to dobrý a jen si užívám ten zážitek a výhled. Nahoře zasloužená odměna v místním bistru, odpočinek a jdeme na druhou ferratu. Společně vybíráme trasu s obtížností C (nejsme přece žádný béčka, žeano?) a s názvem Tichá tolerance, který si upravujeme na Tichou domácnost (jsme totiž děsně vtipný). Volíme jiný nástup, tentokrát po zdi. Trasa je výborná a dlouhá, zajímavá, už se i víc odvážím a věci začínají jít tak nějak samy. Karlův most vynecháme a jdeme jinudy, páč změna je život. Ambiciozně lezu druhou část trasy první, ale po chvíli před sebe pouštím Josepha, protože ty stupy prostě nevidím a pud sebezáchovy ještě nějaký mám. Pepíno vyšplhá nahoru raz dva, takže najednou je jasno kudy a za chvíli jsem taky nahoře. Poslední úsek se ovšem rozhodnu lézt pohodlnější cestou, protože mě bolí ručičky :-). Tom zapomněl těsně před vrcholkem téhle části cesty přecvaknout karabiny, takže předběhl ferratový set a není na moc dobrém místě, aby se vrátil - neva, nabízím se, že kousek slezu, když už mám to pohodlí. Společně jsme to přecvakli a leze se dál - mám ze sebe děsně fajn pocit, že jsem byla užitečná. Nahoře odměna č. 2 a trošku delší odpočinek, Joseph nás ovšem hecuje na třetí ferratu. Docela váhám, jestli to zvládnu, nechám se ale strhnout a vybíráme opět obtížnost C, ale jinou - s názvem Rock Empire, což je docela symbolické, když máme jejich helmy i ferratové sety.
Mno, zkrátím to - sáhla jsem si při tomhle výstupu na dno sil a párkrát jsem si myslela, že pro mě budou muset přijet hasiči. Ne že by ta trasa byla tak těžká, ale už jsem neměla sílu. Kluci byli ovšem boží - nejen že mě podporovali a mohutně povzbuzovali, takže jsem ze sebe vykřesala nemožný, ale v bodě, kdy jsem fakt nevěděla jak dál, mi podali ruce a pomohli mi ten nejdelší metr v mým životě překonat. Jupíí, hasiči mají smůlu! :-) Poslední úsek jsem vylezla skoro kosmickou rychlostí, to asi tím adrenalinem (a trošku strachem, že mi vážně dojdou síly a pak dojde na ty hasiče). A už jsem nahoře, mám úžasný pocit, úsměvy na tváři a děkuju klukům, že mě v tom nenechali. Do Prahy se mi vůbec nechtělo, to vám povídám! Příště pojedu minimálně na víkend, hezky rozložím síly a zkusím další trasy. A taky si dám znovu Rock Empire v plné síle. Uzavřeli jsme s Josephem dohodu, že do zimy dáme ferraty ještě třikrát. No tak jo, challenge accepted! Nemůžu se dočkat!!
Díky Pepíno a Tome, bylo to super! :-)
FOTOGALERIE:
